Platit či neplatit III aneb Jak zaplatit

S jistotou a bezpečně se pohybovat světem informací na internetu je určitě přání nás všech. My nahlédneme na možnosti a bezpečnost plateb po síti.

Každý uživatel internetu jistě mnohokrát narazil na problém jak zaplatit určitou službu či zboží. V minulosti bylo jakým si standardem zúčtovat danou platbu formou dobírky. Tato forma je ovšem nejméně elegantní a v případě plateb za služby i nejpomalejší. Tak se s postupem doby a vývojem přešlo k platbám digitálním. Například u nás nově otevřený systém I like Q firmy Villusion.cz řeší velmi elegantně možnosti mikroplateb především za virtuální služby či velmi populární eknihy. My se nyní podíváme na trochu starší, ale přesto stále nejvíce používaný systém. Tím je platba pomocí kreditní (debetní, úvěrové) karty.

Abychom mohli platit na internetu kartou je potřeba mít založený účet u banky. Banka vám na základě vaší bonity (zkoumá se zůstatek na účtu za posledních x měsíců, měsíční příjmy budoucího majitele karty atd.) vydá příslušnou kartu. My ovšem potřebujeme kartu s plastickým reliéfem (u nás Visa Classic a výše, MasterCard). Tedy tu , jež má své číslo, platnost a jméno majitele vytlačeno. Kdysi se jich využívalo při čtení tzv. žehličkou, kdy se právě zvýraznila data výše uvedená. Tento již zastaralý „off-line“ systém byl ale nevýhodný z důvodů nutnosti si ověřovat zůstatek na účtu telefonicky. Dnes je již většina obchodů připojena „on-line“ , tedy transakce probíhá okamžitě a (to je hlavní) před vašimi zraky. Mám-li doporučit peněžní ústav, pak s velkým náskokem u mne vyhrává eBanka (www.ebanka.cz). Nyní tedy na internet.

Mám kartu. Jak s ní platit? Jednoduše. Většinou se objeví po objednání služeb nebo zboží formulář pro vyplnění potřebných údajů. Jde především o číslo karty, datum platnosti karty (např. do 12/01), jméno majitele karty. Dále to může být adresa, telefonní číslo, email. Co je ovšem důležité? Nikdo by kromě obchodníka neměl vaše údaje vidět. K tomu slouží různé protokoly zabezpečení a různé metody přenosu. Nejrozšířenější je protokol SSL (Secure Sockets Layer), jež zajišťuje datové pakety v síťové vrstvě. Podporu má ve všech současných prohlížečích. Tento protokol ovšem zaručuje pouze „bezpečné“ přenesení dat od zákazníka k obchodníkovi. Pak přichází na řadu důvěra v osoby na obou stranách, že nezneužijí příslušná data a informace.

Ve světě (především v USA) se stává standardem při platbách za služby variace obchodník-banka-zákazník. Jde o tento vztah: obchodník má založen účet u příslušné banky, jež provozuje elektronický servis či kooperuje s firmou nabízející tento servis. Banka má webové rozhraní (jakousi web-bránu), jimiž přijímá platby a komunikuje se zákazníky obchodníků. Pro obchodníka jde o jednoduchý proces při němž umístí na své stránky krátký skript, jež přesměruje zákazníky na web-bránu banky. Obchodník si pouze upravuje on-line časové programy (týden, měsíc, rok) a jejich cenu. Toto dobře funguje u serverů poskytující jednotné služby či nabízející obsah autorských děl. Například servisní služby, zpravodajské servery, prohlížení obrázků atd. Příklady těchto systémů naleznete na adresách www.ibillcs.com nebo www.lancelotsecurity.com .

Tento díl končí. Nikoliv však seriál. Příště se více zaměříme na technologii zabezpečení přenosu dat.
Autor: Martin Žalmánek
Datum: 5. dubna 2001