Komerce v českém slova smyslu?

Začnu příhodou, která se přihodila v polovině roku 1996, v době, kdy vznikal Mobil server. Tehdy jsme přišli s myšlenkou vytvoření stránek pojednávajících o mobilní komunikaci. Jako logický partner pro takový projekt se nám jevila vysoká škola. A tak jsme se zeptali správce zdejší sítě, zda můžeme dostat vlastní doménu třetího (či čtvrtého) řádu a něco místa na pevném disku. Nešlo to. Ne snad, že bychom chtěli moc místa, nebo síť byla přetížená, nebo byl jiný problém technického charakteru. Prostě jsme se zajímali o příliš komerční oblast. Nešlo to, protože jsme se zajímali o něco praktického.

Podobná příhoda se stala mnoha dalším projektům, jejichž zpeněžení si dovedu i po dvou letech představit podstatně hůře, než u Mobil serveru - například Game-AI-Tech, server o umělé inteligenci v počítačových hrách. Podobná příhoda se stala v mnoha případech, kdy někdo přišel se zajímavou ideou, kterou by stálo za to podpořit a rozvést. Někdo naprogramoval zajímavý program, vymyslel zajímavou službu. Místo toho, aby škola aktivitu podpořila alespoň formálním souhlasem, neřku-li nevýznamným plus ve studijním hodnocení, většinou odkázala studenta do patřičných mezí nekomerce.

V podobné situaci se americké školy zachovávají podstatně jinak. Kolik chytrých nápadů a myšlenek vzniklo na MIT, Harvardu a dalších podobných institucích, které takový projekt berou jako prestižní záležitost. Když student (i profesor) uspěje a jeho nápad se změní ve výdělečný podnik, už nikdo z jeho životopisu nevymaže jméno školy - tu nejlepší reklamu, kterou si mohla škola přát.

U nás jméno školy neznamená nic - není znakem společenské prestiže, ani vzdělání. Po čtyřiceti letech komunistického vzdělávání nelze odlišit, kdo titul vyseděl na přednáškách a kdo službou pracujícími lidu. A školy dělají samy zatraceně málo, aby pozdvihly svoji prestiž a aby se jejich absolutorium stalo katapultem ke kýženému pracovnímu místu. Všichni jsme si rovni - ing neing. Jak hrdě to znělo v socialismu, jak bídně se toto myšlení mění v době kapitalismu.

Komerce je u nás nezřídka brána jako něco nepřípustného, hodného opovržení. Těch několik internetových projektů, které si sami na sebe vydělají a nejsou dotovány čísi štědrou kapsou nebo kruhy pod očima, dostává pravidelné lekce od těch, co ``ví, jak se to má dělat pro lidi". Většinou taková výchovná lekce jen těžko skrývá tu nejobyčejnější závist: ``proč tenhle člověk může dělat to, co chce a ještě přitom vydělá na nájemné a já ne?" Příliš jsme si zvykli, že jsme bráni za ručičku - navykli tomu naši rodiče, do nichž to hustila Strana, od rodičů jsme to převzali i my, kdož jsme Stranu příliš nepoznali a snad až v našich dětech začnou vyhasínat reflexy segregace závistí.

O kolika lidech, kteří se dobrali k úspěchu, si my Češi myslíme něco dobrého? Schémata máme jasně daná: Kožený - zloděj, Soudek - tunelář - padni komu padni, spravedlivá česká ruko. Důkazy jsou jasné - známý bratra vašeho známého to přeci slyšel v kantýně! A koho z nich, kteréž soudíme v novinových titulcích i ve svém nitru na lavici obžalovaných, opravdu soudíme podle litery zákona a kolik z nich viníme pouze z toho, že ukradli to, co my jsme ukrást nemohli, že byli na místě, kde se daly úplatky přijímat, což se na našem místě nedají? Kde opravdu převažuje zákon nad závistí z ušlé příležitosti?

Zatímco někde se komerce používá jako slovo symbolizující obchod, tedy oboustranně výhodnou směnu zboží a/i peněz, v Čechách komerce představuje ponejvíce dobrý zdroj závisti. Úspěšné managery můžeme měřit podle počtu pomluv, čím neověřitelnějších, tím lépe.

Komerce. Umíme tomu slovu dát zajímavý rozměr. Opravdu si myslíte si, že by se Amazon - obchod vystavěný na investicích a těžké práci - mohl zrodit v Čechách?
Autor: Patrik Zandl
Datum: 21. prosince 1998

 Profil autora  

Patrik Zandl

 Tisknout článek  
 Přidat komentář