Reklama

Platby na Internetu

Platební styk je v poslední době skloňován ve všech pádech jako jedna z překážek větší popularity internetových nákupů v Čechách. Bezesporu je to pravda. Méně pravdivé již jsou některé příčiny, kterými se tento stav vysvětluje.

Nejlepším příkladem asi může posloužit jistý nejmenovaný GSM operátor. Zajásala jsem, asi jako každý uživatel, když operátor oznámil možnost nákupu předplacených kupónů na internetu. Konečně odpadne složité shánění toho pravého kupónu po trafikách, pomyslela jsem si. Realita mě ovšem zaskočila. Zjistila jsem, že si kartu sice můžu internetem objednat, ovšem musím pak strávit dva dny vyhlížením pošťačky, abych náhodou nemusela pro svoji zásilku na dobírku na poštu, kde bude šílená fronta, budou mě lustrovat a pak ještě nějaká schopná pracovnice bude půl hodiny hledat tu moji zásilku. Při této představě, jak jistě chápete, moje nadšení rychle opadlo. Určitě to není řešení pro lidi, kteří si pořizují mobil z důvodu mobility.

Zrovna tak archaicky a pro business-to-customer (firma- zákazník) vztahy ne zcela vhodně zní všechny další možnosti, které nám český internet nabízí: platba v hotovosti (nejlépe s osobním vyzvednutím zboží!), platba složenkou, převod z účtu.... Jiskřičkou naděje je Expandia Banka, pokud budete ochotni založit si nový, dosti nákladný účet, mít na něm dostatek prostředků, které v podstatě leží ladem a ještě k tomu určitá rizika spojená s platbou zůstávají.

Přitom jako obvykle to nejlepší, nejstandardnější, v zahraničí ověřené řešení ignorujeme. Mluvím o platebních kartách. Vím to proto, že sama ráda nakupuji na internetu po celém světě. Tady je totiž, podle mého názoru, jeden aspekt, který zatím zůstává stranou diskusí na dané téma. Internet není česká záležitost, pokud naše obchody nenabídnou českému zákazníkovi, co hledá, najde si to v Německu. Ale zrovna tak existuje celá vrstva zahraničních e-shopperů, kteří by možná měli zájem o nákup v českých e-shopech. Přijíždí jich k nám několik desítek milionů ročně. Dnes je běžné plánovat a zařizovat si celý pobyt pomocí internetu: rezervovat hotel a letenku, zařídit vstupenky na koncerty, zorganizovat výlety. Ovšem v momentě, kdy takový zájemce zjistí, že je mu jeho oblíbená VISA dost nanic, asi se už nevrátí (mám na mysli internetový obchod). Zajistí si všechny tyto věci na stránce německého či amerického, zkrátka svého webového e-agenta, i když si je vědom toho, že přeplácí.

Jisté pokusy v této oblasti existují. Většinou se jedná a spojení klasické autorizace pomocí faxu či telefonu s internetem. Jsou to ovšem spíše pokusy problém obejít, než jej řešit. Větší využití nastane až v momentě kdy bude možná autorizace on-line. Nemluvím tady o utopii, ale o řešení které je v německých, britských či amerických podmínkách standartní.

Samozřejmě vím, že se jedná o problém složitý. Složitý je už samotným složením účastníků transakce. Banka, která musí kartu vydat, autorizační centrum, které musí transakci zpracovat, zákazník, který musí kartu použít, obchodník, který ji musí přijmout... Ovšem ať se snažím sebevíc, nenacházím žádné české specifikum.

Mýtus 1: Banky nevydávají karty a nemají o internetové obchodování zájem.
Pravda: Pro banku je při vydání karty dost nepodstatné pro jaké účely bude využívána, máme jich dohromady v ČR víc než 2 miliony.

Mýtus 2: Lidé mají strach používat karty na internetu.
Pravda: Většina majitelů karet je svéprávná, tudíž by bylo lepší nechat zvážení rizik na nich. Stejný mýtus se tradoval i na západě, statistiky potvrzují boom e-shoppingu. Problém je tak trochu v tom, že na posuzování bezpečnosti plateb na internetu se používají daleko přísnější měřítka než na klasické platby, ne zcela opodstatněně.

Mýtus 3: Obchodníci nechtějí karty přijímat.
Pravda: Určitě to neplatí obecně. Rozhodující je cena, kterou za to musí obchodník zaplatit (pochopitelně to nedává smysl, pokud banky a autorizační centra chtějí, aby jim obchodnící pokryli náklady na jejich předražené informační systémy, což je o to snadnější, že má v ČR na autorizační služby víceméně monopol jediná instituce – MÚZO). V konečném důsledku z hlediska obchodníka rozhoduje zákazník. Připomíná to situaci v tradičních obchodech v době, kdy se karty na českém trhu zaváděly. Také jsme slýchali – to přece nedává pro obchodníky smysl! Kolik obchodníků si dnes může dovolit platební karty ignorovat? Stačí zajít do hypermarketu Tesco, sledujte kolik lidí ve frontě před vámi bude platit kartou.

A tak bych asi mohla pokračovat. Mýtů je hodně, dopátrat se pravdy někdy hodně složité, obzvlášť proto, že je to pro mnohé z výše zmíněných velmi výhodné. Pravda má ovšem jednu zvláštní vlastnost: dříve nebo později přece jenom vyplave na povrch. Takže doufám, že už brzy svoji kartu budu moci použít normálně i v českých internetových obchodech a zatím budu dál nakupovat u Amazon.com.

Pokračování...
Autor: Ľubica Domanová
Datum: 5. února 2000